něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 4. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

Měl bych přestat číst detektivky (poezie, Lokálka) • Chybné spojení (poezie, Lokálka) • 1,2,3 ... 4 (poezie, Lokálka) • Březen, zpěv III. (úryvek) (poezie, Lokálka) • Vadí to? (poezie, Lokálka) • Př. n. l. (poezie, Lokálka) • Praktický návod k práci s hlavou se sluchátky (próza, Lokálka) • Nářek správce paradigmatu (poezie, Lokálka) • 3 říkanky (uvědomělá příprava na další období) (poezie, Lokálka) • Sklízíme hoře (poezie, Lokálka) • Žaludeční (poezie, Lokálka) • Já vim, že neumim cizojazyčně, ale múza se neptá – přičemž ani moje múza neumí cizojazyčně, takže nevadí... (poezie, Lokálka) • Červené šlápoty (próza, Lokálka) • Miloš Zeman hladí štěňátko (Lokálka) • Den pana Pesiće (Lokálka) • Každému padlému věnuji vzpomínku (poezie, Lokálka) • Společná řeč (Lokálka) • Čemu věříš? - Čemu ne? (poezie, Lokálka) • Kravý voči (poezie, Lokálka) • Vznik života (próza, Lokálka) • V dávném roce (poezie, Lokálka) • Depodál (poezie, Lokálka)

21.2.2024
Depodál

Byl tu muž a stavěl depo

Vždycky tvrdil, že se nepo

Že demisi nepodá 

Najust staví depo dál 

30.4.2023
V dávném roce

V dávném roce

Nevím jakém

Narodil se 

Nevím kdo

 

Kdyby věděl

Jak o něm mluvím

Tak mi dá co proto

16.3.2023
Vznik života

Až jednou, ale to už jsme jinde, se skupinka huhlajících, skřípajících a hnijících 

zombií dobelhala až ke starému ohništi. Mezi ešusy, rožni, palivem a ohlodanými kostmi

se válel plynový zapalovač a jedno zombie zaujal v měsíčním svitu svým leskem. Zombie 

se sklonilo (myslelo si zřejmě, že je to oční bulva, na níž by mohlo být ještě něco moku

k olízání) a když uchopilo zapalovač do pracek, vykřesalo jiskru. Po okolí rozlitý 

podpalovač líně zahořel a než se kdo nadál, blaflo i palivové dříví, cáry oděvů 

na zombiích a nakonec i tuky v mokvajících tkáních. Historie nikdy nepozná své vítěze. 

Ale stalo se, že oheň přilákal další a další nemrtvé. Shlukovaly se, huhlaly, hloubaly, 

zahřívaly se, některé hořely. Nakonec bylo tolik žáru, tepla a pnutí, že se na pomezí 

řádu a chaosu zrodila láska. Kmenové buňky poblíže prodloužených mích se začaly probouzet 

k životu a prorůstat kadavery jako václavka hrabankou. Ožívaly buňky myokardu i přečetné 

neurony, vznikaly nové tyčinky a pesíky, klky střev i chámovody a Langerhansenovy 

ostrůvky se probouzely k životu.

Než se kdo nadál, tančili okolo ohniště živí lidé, zpívali, či aspoň vyluzovali zvuky a když

se rozednilo a oheň dohořel, rozešli se do svých domovů, jako by se bývalo nikdy nic nestalo. 

15.3.2023
Kravý voči

Pil jsem ze sklenice. Ve sklenici jsem měl citronovou šťávu a v ní vodu. Pil jsem 

ze sklenice citronovou šťávu s vodou. 

Pil jsem ze sklenice. Když jsem byl ve třech čtvrtinách sklenice, 

všiml jsem si na hladině temných útvarů. Vznášejících se. 

Temných útvarů splývajících ve třech čtvrtinách sklenice. 

Přestal jsem pít. Přestal jsem pít a blíže si je prohlédl. Zjistil jsem, že mi ve sklenici 

s citronovou šťávou s vodou, kterou jsem pil, plavou kraví voči.

Kraví voči. 

23.2.2023
Čemu věříš? - Čemu ne?

Uvěřilci zhůvěří

Zhůvěřilci uvěří 

6.12.2022
Společná řeč

Nadáváš mi stejnými slovy jako já tobě

Ne proto, že bych byl stejný jako ty

Ale proto, že jiná nejsou 

25.10.2022
Každému padlému věnuji vzpomínku

 

Žiju se vším, cos mi dal do vínku

Dvacáté století, na krátkém vodítku

Osmnáct-osmdesát devět, 

Osmnáct-osmdesát devět,

Milovník rolí

 

Osmička, Devítka, osmnáct karátů 

Stříhání košil a střídání kabátů

Osmnáct-osmdesát devět,

Osmnáct-osmdesát devět,

Dost! Už to bolí.

 

15.10.2022  (upr. 17.10.2022)
Den pana Pesiće

 

Laco Pesić byl OSVČ, dělal na sebe – už celé dopoledne. Po výtečném obědě, ke kterému měl něco, co si ohřál v té jejich mikrovlnce, se vrátil ke své práci. Chvíli prsty míhal a chvíli jimi svíral, střídal své zajímavé jemné nástroje a různě se u toho nakláněl. Minula druhá. Pan Laco si promnul chřípí, utřel prsty do zástěry a vstal a odešel z dílny a za chvíli, když ztichly zvuky nádobí, začala kuchyni, chodbu i dílnu plnit rychlovarná konvice, tím, co vydávala – svým hučením. Když zabublala a sklapla, Laco zalil hrnek s kafem, ten zasyčel a zakouřil. Za Lacem, který šel s hrnečkem, šel ještě oblak páry. Laco se posadil, upil kafe, tak aby sebe ani své dílko nepobryndal, odložil hrneček na jeho dlouholeté místo, rozdrtil zuby pár zrnek kafe, jež mu na nich ulpěla, pevněji sevřel hlavičku a začal trpělivými drobnými zářezy a záseky dotvarovávat nejjemnější rysy. Občas se zahleděl na fotku, jíž měl připevněnou na stojánku na svém stole. Chvílemi hekl, chvílemi až vzdychl a v chvíli uvolnění mezi jednotlivými soustředěními si hřbetem té své méně šikovné ruky utíral čelo. Pot z čela se lepil na zápěstí a záprstí a drobné hoblinky a pilinky ze zápěstí a záprstí ulpívaly zas na čele. Pan Laco dál pracoval, byl nad svým dílem sehnutý a zvenčí se do příměstské vilky natahovalo příšeří.

Pomyslel na rádio a ukecaný žurnál, ale ani to nepouštěl, voni mu beztak nic hezkýho nezahrajou: budou mluvit vo bouračkách a vo počasí a pak tam vleze zas na půl hodiny nějakej politik. Žralo by to elektriku, a ještě by to rušilo. Pracoval dál a když už na to neviděl, zapnul si lampičku, aby viděl zas jako dřív. Dílo se mu dařilo; byl už skoro hotový.

Klaply boty, jak když vyjdou schody, zachrastil klíč v zámku, cvakla klika, zachroustaly drsné žíně staré rohožky, dobře namazané panty způsobily, že se vchodové dveře otevřely skoro nehlučně. Ozvalo se brnknutí poutka kabátu o háček věšáku, lupnutí papučí z botníku na lesklou podlahu a vzápětí stojí v pracovně v celé své věkem prověřené kráse paní Vera Pesić a ptá se muže, hned jak se pozdraví, tak co karpál, nezlobil, jak se ti dnes dělalo?

Šlo to. Už mám skoro hotovo, říká a pozvedne figurku Mikuláše k manželčině tváři. Pozoruje, jak se tváří, zpod svých dioptrických brýlí.

Ty vousy – jsem se snažil, aby byly spíš takový podlouhlý, ale zase mi vyšly takový jako chundelatý.

Jé, to je bezvadný, je krásnej, řekne manželka, vezme figurku do ruky a hladí dlouhý huňatý plnovous.

Samozřejmě ho ještě musím zezadu zabrousit – a tak, řekne Laco Pesić a když si opatrně předají figurku z ruky do ruky, sáhne po nejjemnějším smirkovém papíru, který má.

Ani se neptá své paní, jak bylo v práci, usmála by se a odpověděla: Tovíš, jako na pracáku.

Kafe jsi měl? Ozve se z kuchyně její hlas, doplněný kulisou pohybujícího se nádobí.

Jo, měl, řekl pan Laco a vrátil se k dílu; začal zezadu brousit Mikuláše, pomalu, zkušeně a pečlivě.

 

 

25.8.2022
Miloš Zeman hladí štěňátko

Miloš Zeman hladí štěňátko

Prsty mne jeho kůži 

Prsty mne jeho převislou kůži

Neohrabanými prsty

 

Miloš Zeman hladí štěňátko

Prsty laská jeho uši

Prsty laská jeho plandavé uši

Neohrabanými prsty

 

Miloš Zeman hladí štěňátko

Chvílemi ho kouše a chílemi kňučí

S láskou a úctou neohrabanými prsty

Chvílemi brečí a chvílemi se dusí

24.10.2021
Červené šlápoty

Následující povídku jsem sepsal v lednu 2020 a poslal do soutěže "Poslední den na Zemi" od knihkupectví Knihy Dobrovský. Moje ambiciózní próza se nedostala ani do užšího výběru. Je tedy nepopiratelně špatná. Nejen proto ležela rok a půl tupě v mé schránce elektronické pošty (Díkybohu! Počítač, kde byla původně uložena, už není mezi živými). Zveřejňuji ji, neboť jsem to slíbil doktoru Turečkovi, a taky proto, že chci. Kromě jednoho přiznaného a jednoho utajeného zásahu je text v nálezovém stavu (tedy i s překlepy, hovadinami, atp.). Nechť vzkvétá původnost.
Upozorňuji, že nejde o manifest, podobenství, ani se nehlásím k jakýmkoli hodnotám, kromě těch, ke kterým se hlásím, a varuji před zavádějící interpretací.

 

Tma mluvila hlasy a ostatními zvuky pátečního podvečera. Bylo svištění vozidel a vozítek, burácení letadel, pravidelné oddechování pěti lidí. Vešli jsme do ulic výzkumného komplexu v Uhříněvsi. Zvuky zůstaly za zdmi a budovami a všechny se tím velmi ztišily. Pod bledými lampami rostly malé stromky s kožovitými lístky, z jejichž laloků visely kapičky vody. Na zemi ležely desky z lisovaného recyklátu s reliéfem přírodního kamene. Vedly nás dlouhou ulicí lemovanou obrubníky a řadami těch stromků, lamp a dalších vertikálních entit. Na konci stály lhostejné dveře, v nichž se mastně odráželo světlo lamp.
A tma se odmlčela, když Vašek řekl: „Stůjte!“
V ruce třímal popruh klíčenky, na které se houpala plastová kartička a klepala ho do kotníku pravé nohy.
Ohlédl se po nás. Nedýchali jsme. Neřekl samozřejmě, že nemáme dýchat, ale mysleli jsme, že tím mu prokážeme loajalitu.
Před ním a za ním, před námi a okolo nás se ze země vysunulo pět desek. Rozzářily se ostrým světlem a všechno byl jasné, kromě tmy v každém stínu. Očekávali jsme, co následuje, a vyčkávali.
Vašek ukázal, ať jdeme za ním: Jura vykročil, Ríša vykročil, Petra šla. Jdu. Jdeme, ale zaostáváme, protože se bojíme a protože Vašek má až absurdně dlouhé končetiny, takže se pohybuje nejrychleji. V polovině dlouhého kroku se začal svíjet. Myslel jsem, že si dělá prdel, ale upadl a ti tři ho následovali. Zůstal jsem stát sám, mí čtyři přátelé sebou ještě chvíli mleli na zemi o zem a pak vytuhli. Kompozice tedy zahrnuje čtyři ležící postavy, pět jakoby poklopů, z nichž se šíří oslepující záře, a jednu stojící postavu. Ty cedule nám to říkaly. Neměli jsme přelézt závoru u prázdný vrátnice a neměli jsme jít tou ulicí. Není to dobrý. Říkaly anglicky. Fakt to není dobrý. Říkaly česky. Je to zakázaný. Říkaly čínsky.
Zaslechl jsem klepání a bzučení. Bude dobré, když se skryju, napadlo mě. Podle hesla: pod svícnem je největší tma, jsem skočil za jeden z těch poklopů, přitiskl se k jeho hladkému kovovému povrchu a doufal, že se neupeču, protože zdroje světla festovně hřály. Pohlédl jsem směrem k těm mastným dveřím. Seberu se, doběhnu k nim, nahlásím, že mé přátele postihla nehoda a pozítří se tomu všichni zasmějeme. V pětipatrové budově svítilo náhodně několik světel a okapy skrytými v plášti budovy stékala ze střechy voda. Příjemně ševelila.
Klepání a bzučení zesílilo. Škrábal kov o kov. Zídku vpravo přelézalo pět zvířátek. Těla měla jako nosítka s poklopy, pod které se mohlo vejít cokoli, co mělo tak dva metry na délku, půl metru na šířku a dvacet-třicet čísel na výšku. Vypadaly jako kryty pro strašně malé zapuštěné venkovní bazénky. Nosítka zřejmě skenovala okolí integrovanými výpočetními jednotkami. Každá (nosítka) měla dvě končetiny se stehny, koleny, holeněmi a chodidly z kompozitních materiálu, jež musely být lehké a odolné. Přicupitaly k mrtvolám, nosítka si lehla, nohy se oddělily, poklopy se složily a nohy naložily čtyři těla na nosítka. Pak se nohy vrátily k nosítkům a odkráčely spolu ke zdi, vylezly na ni a přelezly. Poslední nosítka zaostávala. Něco hledala, ale nenacházela. Otočila se a vydala se prázdná přes zeď za družkami, které se o ně už strachovaly. Poklopy se světly zhasly a zmizely v zemi, takže jsem seděl na bobku uprostřed zšeřelého prostranství a hodiny na věži kostela Všech svatých bily pět hodin.
Šel bych někam kalit. Pátek večer. Tma, únor, konec našeho století. Prdel u Prahy, Česko. Country-and-Date Movies uvádějí.
Něco způsobilo, že když se moji přátelé vydali ke dveřím, byli paralyzováni. Pak se zmítali, vypadali legračně, upadli a cukali se. A pak se nehýbali. Země do nich pustila to, čím si je zcela podmanila. Předpokládal jsem, že když se ve stoji spatném došourám ke zdi, kterou přelezla zvířátka odnášející mé přátele, nebudu paralyzován a přelezu také. A za zdí bude někdo, komu ten omyl vysvětlím.
Jenže na druhé straně byl jen studený betonový plac plný prázdných návěsů se srolovanými postranicemi a za další zdí, kterou jsem překonal s obtížemi, už byla uhříněveská ulice, po které se jezdilo a chodilo. A tam mi napadlo, že když cedule varovaly, že není dobré chodit jen tak nablind do nadnárodního agrotechnologického výzkumáku, není dobré prvnímu kolemjdoucímu vyprávět, že roboti unesli mé přátele. Všichni moji přátelé jsou mrtví. Otázka stojí, proč jsem naživu, respektive zda nejsem také mrtvý. Statisticky. Jako řeka, jako les, jako louka, jako bobří hráz, jako další, kteří ještě neví, neví, že se nerozední.


„Ano.“
„Možná to bude hnusný.“
„Ano. Možná.“
„Tak ano, nebo ne?“
„Ano. Omlouvám se,“ řekl jsem. Mezi „Ano“, a „Omlouvám se“, jsem učinil pomlku. Vašek tedy pochopil, že půjdu a omlouvám se nikoli za to, že vlastně nepůjdu, ale za přechozí dvojznačný výrok.
„Děkuju. A neomlouvej se pořád.“
„Omlouvám se,“ řekl jsem.
Věděl jsem, že kdo se pořád omlouvá, u toho nelze poznat, co si doopravdy myslí. Předběhl jste mě ve frontě u zubaře? „Omlouvám se, ale já tady byl dřív.“ Vrazil jsi do mě v autobuse? „Omlouvám se, ale tady už stojím já.“ Chtěla byste vědět, jak někoho poslat do prdele? A zůstat u toho být zdvořilá? Pošlete toho někoho do prdele a pak se mu omluvte.
Jdi do prdele!
Pardon, to jsem přehnal. Omlouvám se.
A tak jsme se s Vaškem a našimi dalšími přáteli vydali na oběd a po semináři jsme jeli udělat těm zlodějům z Nadnárodního výzkumáku pěkně zle.
A teď tu osamocen držím všemi deseti prsty zeď z pohledového betonu u dopravního terminálu a P+R parkoviště Praha-Uhříněves, protože se mi udělalo poněkud fáde. Vašek, kterého před chvílí uneslo to bipední zviřátko, je už Ph.D., neboli doktor. Něco napíšete. Pak to přepisujete a přepisujete, až se z toho něčeho stane článek. V nějakém recenzovaném a impaktovaném časopise to vyjde a vy doufáte, že se najde čtenář, jenž si ve světle stolní lampy čte váš text a následně ho odcituje ve vlastním článku. To se opakuje tak dlouho, než máte dost. Pak napíšete úvod na pár set normostran, přidáte ten zmíněný článek a bohdá další články, svážete to a je dizertace. Pokud se školiteli, oponentovi i členům komise zdá dobrá, či alespoň líbezná, jste v pohodě. Ale Vašek byl trochu jiný případ.
„Světlo ve tmě nám ukazuje cestu. Mocná věda, jež popisuje nepřekročitelný přírodní zákon, je nejdůležitějším hybatelem současnosti. Temno, které se už padesát let rozprostírá nad naší planetou, představuje pouze problém, ale také příležitost. Můžeme je překonat jedině vědou. Každý slušný člověk by měl dělat vědu. Terraformace Marsu, umělá agrikultura, učenlivé sítě, systémy rozvinuté predikce. Lidstvo dělá vše proto, aby svou šanci nepromarnilo. My, doktorandi z Karlovy university jsme důkazem. Věnujeme veškerý čas nápravě věcí minulých. Doufáme ve věci příští. Pravda a spravedlnost. Odvážná velká vyprávění, boj s nacionalismem, fanatismem a předsudky a následující prosperita jedenadvacátého století. Věda. Zástava, pod kterou jsme se všichni spojili. A samozřejmě, mír zaručený Jednotnou radou bezpečnosti Světového společenství.“
Vašek, to geniální hravý dítě, stojí v obleku a v aule Karolína a je nervózní, možná i dojatý.
A pak dostal červenej futrál, zabavili mu počítače a vyhodili jeho školitele. Prý finanční podvody. A Vašek povýšil.
My se stále patlali s revizemi neustále zamítaných článků, a on se mohl odstěhovat do Centra Věd Teoretických Přístupů. Příliš chytří lidé to ovšem mají těžké a někdy pohrdnou dobrým bydlem, když cítí nespravedlnost. Vždyť to všichni rozchodili i jeho bývalý školitel! Viděl jsem ho před pár dny – vypadal v pohodě. Jenže Vaškovi z nevysvětlitelných příčin vadilo, že lidé z Nadnárodního ústavu využili jeho růstový model, kterým se kromě simulovaných buněk řídila i skutečná hovězí tkáň a místo červeného slizu produkovala příčně pruhovanou svalovinu. A vadilo mu, že kolegové z Nadnárodního ústavu pro udržitelný rozvoj živočišné výroby se neobtížili jeho výzkumy citovat. Podle způsobu, jakým nás v české pobočce Ústavu přijali, předpokládám, že šlo o úmysl, se kterým jsme se měli spokojit a pokojně se rozejít do dospělých životů a čelit jiným výzvám.

 

Dnešní svět není nespravedlivý nebo ošklivý; dnešní svět je jiný. Máme se rádi, neboť jsme jeden jako druhý. Máme k sobě blíž, jelikož je to potřeba. Ve tmě je každá srnka černá. Až ve tmě se ukázalo, že srnky musí tvořit stádo. Když se zhaslo, získal svět novou podobu. Stojíme blízko sebe, sdílíme svůj životní prostor, pocity, názory, přátele, zboží, informace. A když klopýtneme, nebo se rozklepeme, trochu sebou zameleme a narazíme boky a prdelemi do jiných prdelí, do jiných boků. Ve tmě je každá srnka černá. Tvoříme stádo, všechno sdílíme. Všechny svoje potřeby, poznatky a pachy. Jenže na sebe pořádně nevidíme, takže sdílíme jen věci, které chceme. Myslím, že je dobře, že se zhaslo, protože ve světle bychom tu spolu takhle nestáli.
V Uhříněvsi stojí autobusový terminál, já stál v Uhříněvsi před autobusovým terminálem. Bledá torpéda se za smířlivého hučení rozjížděla do podvečerní tmy za svými cíli. Bál jsem se, že mám červené šlápoty, a proto jsem nejel autobusem. Půjčil jsem si kolo a šlapal po cyklostezce domů do města.
Minuli jsme ty cedule. Bylo to tam anglicky, česky a čínsky, že to není dobrý. Nemohlo to dopadnout dobře. Lidi z Nadnárodního dělali, co museli, a věděli přesně, co dělají. A víte co je na tom nejlepší? Že Vašek to věděl taky. Ovšemže! Zároveň však věděl, že pokud na něj chtějí být oškliví, musí to zkusit zrovna takhle. Nula stupňů volnosti. Přistoupit k věci s naivitou neobeznámeného arbitra: Myslím, že jste mi ublížili. Já si to nedám líbit! Jdu vám to říct rovnou. A jste pěkný blbci, jestli mi něco uděláte!
Všichni moji přátelé jsou mrtví a já prodlužuji agonii, ačkoli už mám určitě červené šlápoty. První inteligentní povrch, kterého se dotknu, na mně ukáže. Jedu na kole. Ježišmarja.
Nech to plavat, opusť na chvíli svoje černé myšlenky. Špitala mi hudba do uší, jelikož rozeznala, že svištím černým podvečerem, je mi mizerně a mám strach. Jsem blikající červená tečka. Ví přesně, kde se nacházím, a přestože nejedu autobusem, jsem sledován, budu zatčen. Výpočetní technika rozesetá po mně ale touží, abych se bavil a abych si to užíval.
Soustřeď se na svoje tělo, soustřeď se na cestu, která se před tebou ze tmy vynořuje a běží okolo tebe za tebe.
Kolo mi pomáhalo do kopečků a rekuperovalo pode mě za táhlých sjezdů.
Trávník pod lampami je pažit, měsíc je luna. Jen je to možná slunce. Jitřenka jasná. Někde za oblaky. Všechno nechť je nezvyklé, netušené, ponenáhlé a přitom hned zřejmé, obnažené a odhalené, ať se můžu cítit objevitelem, jenž je ihned uspokojován. Ať jsou mé myšlenky průkopnické. Magie pohybu mě nutí pojmenovávat všechny vjemy co nejneobvyklejšími způsoby, abych zesiloval, pokud možno umocňoval, své prožitky.
Šlapal jsem, komíhal stehny a švy kalhot mě na cyklistické sesli řezaly do šourku.
Tak dobře cesto, řekl jsem prožitku, vzdávám se, chci si užívat, jak mě pohlcuješ. Cyklostezka se vnořila mezi domy a nadále sklesávala k řece, do které bioturbicidní stanice nad městem vháněla chemikálie a živou vodu z hlubokých vrtů, jelikož Vltava by jinak zapáchala, jak zahnívala.
Vjel jsem na lávku a zalapal po dechu, když pode mnou prosvištěla bílá souprava maglevu Eurasijské extrateritoriální dráhy. Ozvalo se trojí zadunění, a přestože vlak jel v uzavřeném tubusu, konstrukce lávky se rozkývala. Myšlenky jsou oproti tomuto přízraku pomalí slizcí šneci. Vagony vezly neznámé lidi, protože maglevem jezdí vždy neznámí cizí lidé, kteří ženou z místa na místo za úkoly, jež jsou neodkladné. Grafikony, podle nichž vlaky jezdí, vypočetly učenlivé sítě, a proto vykazují vlastní logiku.
Přejel jsem řeku a stoupal po třídě mezi starodávnými domy. Lampy obklopovala bujná zeleň, ze stínů říms vylézala slizká čerň. Ostatní vozidla míjela cyklostezku za bariérou, jež byla nehmatná, ale bránila všemu mě ohrozit. Zadíval jsem se do sodíkové mlhy nad střechami a kolo, které se pode mnou trochu vyšinulo z rovné dráhy, se vrátilo do správného směru. 

 

Přiložil jsem dlaň na dveře. Bál jsem se. Ale zezelenaly a pustily mě do domu. Navštívil jsem byt, kde jsem bydlel a který bude jednou náš.
Jakýsi mladý filmový umělec žvanil o svém oboru: „Doba, kdy film byl výhradně nebo hlavně prostředkem zábavy, minuly. V dnešní vyhrocené, hektické a měnící se přítomnosti je zábava o sobě oxymóron. Úlohou filmaře je diváka bavit, ale také informovat, poučovat a utvrzovat jeho pocit příslušnosti ke komunitě. Lidský čas je dle mého názoru příliš drahý, aby se člověk v jeden čas buď jen vzdělával, bavil, kriticky přemýšlel, či nakupoval, je nutné věnovat tentýž čas několika činnostem. Tím se ničemu neprotivíme. Děláme, co je třeba; pouze využíváme dávno dostupný potenciál mozku.“
Vlezl jsem si do sprchy, protože jsem chtěl. Byl jsem špinavý anebo znečištěný a potřeboval jsem utéct svému partnerovi, kterého jsem letmo políbil. Za klapnutím dveří a kapkami vody zůstaly a ztichly všechny zvuky. Vypnul jsem podsvícení a koukal na obrazovku, kde už domluvil mladý filmař a teď běžel jeho film:
„Lidský život je zbytečný, krása je mrtvá. Říkají. A dodávají, že nemusíte mít názor, protože nikoho nezajímá, že si nevybíráte, protože nemáte možnost volby.“
„Píp, píp,“ řeklo hlavnímu hrdinovi, jenž šel po ulici, legrační stříbrné zviřátko. Kamera zabrala znak na přední masce:
Yangzhou. Hlavní hrdina do něj nastoupil a odjel. Z pastelových barev příjemné letní noci začalo na přední sklo jedoucího vozu náhle krápat. Pršelo, obraz přešel do modrošedé palety, světla se rozplývala. Hlavní hrdina brečí, jede na potřeb nějaké matky.
Vypnul jsem trysky a nechal se osušit.
„Jdu na koncert se Zitou.“
„Užij si večer,“ řekl můj partner. Neodvrátil zrak od večerního programu, kde pokračoval film, který jsem ve sprše nedokoukal. Pod filmem čas od času vyskočilo, že někdo píše. Libor se vždycky podíval do dlaně, co.
Až v otevřených dveřích mě zastihlo: „Máš mě rád?“
„Zita je divná a zadaná.“
„Já mám strach, že se jednoho dne nevrátíš.“
Já taky, pomyslel jsem si a odcházel.
Vy moje červené šlápotky, zdalipak už na mě čekáte? Osmělil jsem se a vlezl do tramvaje. Moje šlápoty byly zelené, tramvaj poloprázdná. Zavřela dveře, vznesla se nad podložku a bezhlučně svištěla ulicí. Seděl jsem a koukal se na to ven.
Jen jednou jsem v tramvaji zažil někoho s červenými šlápotami. Posadil se tak jako já nebo vy a snažil se tvářit nepřítomně. Lidé si ho ale všímali a štěbetali, někteří volali policii, jiní se muže snažili vykázat. Vedle postranice se za chvíli rozblikaly modré ledky. Policejní vůz předjel tramvaj, vyčkal v zastávce, než se otevřou dveře. Hlas zvenčí vyzval muže, aby se postavil. Pak ho uchopily dvě mechanické končetiny, vyvlekly z tramvaje a naložily do policejního vozidla. Nedůvěra je princip prožívaného světa.

 

Svět je důvodem nedůvěry.
Nasadili jsme si VRka a šli se projít parkem. Zářilo ostré květnové slunce a koruny stromů ševelily. Světle zelenými lístky, haluzemi a kmeny probíhal auxin a informoval strom, co kudy vede do kořenů a co kudy z kořenů vzlíná: jednota a spravedlnost, na jejímž konci byla zelená koruna. Chytili jsme se za ruce a šli po široké cestě; daleko za sebou jsme nechávali vysoké bytovky a nízká obchodní centra. V parku byly stánky s občerstvením – točená zmrzlina, točené pivo, čerstvé konopí a suši v chladicích boxech a koktejly ze sójového mléka a ona mě pozorovala stejným tónem, jakým jsem pozoroval já ji, a to slunce pálilo a osvětlovalo nás denním světlem.
Zavřeli jsme oči, sundali jsme VRka z obličejů a dlouze…
...a slunce v myslích pálilo a osvětlovalo nás ostrým světlem a my se políbili, protože VRko na obličeji tomu překáželo. Líbej mě! Neotvírej oči – jinak vedle polibkových bakterií dostaneš nálož černé noci, která je věčná.
A když jsem si zas nasadil VR a ona také, viděli jsme naše kůže, jak jsou zdravé a hezké v tom slunci, které nám jinak bylo nedostupné.
Sice uměla jen anglicky, česky a pár znaků dokázala nakreslit čínsky, jak se slušelo na vědeckou pracovnici, ale vždycky si snila, jak se naučí a odjede žít do Francie. Na ledničce jsme měli selfíčko: stojíme pod transeptem pařížský Notre Dame. Dírou po zřícený klenbě září kompozitní krov ve tvaru velrybího hrudního koše. Pak začne displej ledničky hasnout a na místě obrázku stojí nápis: „Do something, Bro,“ a to přesně tak dlouho, než zmizí. A lednička zůstane tmavě zelená jako podrost v tropickým lese (jí se to obvykle nelíbilo a nastavovala tam barvu „Ledovcová jeskyně“).
Naučila se málo a vzala si všechno, co mohla, a odjela do Paříže.
S Liborem jsem si začal, protože jsem byl hrozně sám a protože mi bylo všechno hrozně líto. Bylo mi líto, když jsem se od ní na rozloučenou dozvěděl, že líbat mě bylo jako olizovat zeď a mrdat se mnou bylo jako spát s žehlicím prknem. Potřeboval jsem mít někoho blízko. Potřeboval jsem to, ale nedokázal jsem nikoho najít. Dospěl jsem k závěru, že můj výběrový soubor pocházel z nevhodné populace. A našel jsem Libora.

 

Vystoupil jsem z tramvaje a šel do místa, kde se o pátečních večerech koncertuje.
Stála před vchodem a usrkávala kouř z vaporizéru. Zita. „Říkal jsi v půl. Máš dvě minuty náskok,“ řekla.
Pak nám naše kamarádka Lída, která se divila, že jsme opět přišli my dva a spolu, prodala lístky. Dali jsme si pivo a pivo, a pivo a pivo, a pak, když jsme mysleli, že kapela teprve zvučí, produkce začala. Vešli jsme do sálu. Bylo poloprázdno.
Milenci tam byli ve svých pózách. A milenky se usmívaly. Všichni byli jemně podsvícení podle nálady. Lidé, kteří stáli blízko sebe, se vzájemně vylaďovali, protože se vnímaly a protože vnímaly podobné podněty. Lidé se pohybovali a sálem se pomalu přelévaly mihotavé barvičky. Zpěvák byl úplně plešatý a nosil brýle s tlustými obroučkami. Jeho texty dávaly nám všem, kterým se někdy nechce žít, za pravdu.
Moje mysl je zranitelná, uvědomil jsem si. Právě teď je nejzranitelnější, neboť vyšinutí ji obnažilo. V tu chvíli vešel do sálu výrazný človíček. V dlouhých vousech měl jeden tlustý dlouhý dred a rovnoběžně k němu dva tenčí. V místě, kde se ten dlouhý dred rozšiřoval v bradku, měl ohromný žlutý korál, kterým dred procházel.
Kolem krku měl náhrdelník z bílých mušlí. Slunce a mraky. Poznal mé rozpoložení a šinul se mezi lidmi ke mně a k Zitě. Ukázalo se, že Zitu zná. Pozdravili se nějakým jazykem, kterému jsem nerozuměl, objali se a zasmáli: „Tvé slunce je rudé a znavené,“ řekl, když na mě pohlédl, „raduj se, drahý pozemšťane, raduj se.“ A několikrát poskočil. Měl dlouhé tělo, volné barevné šaty na něm a skrze dredy svázané na temeni připomínal strom.
„Raduji se. Je krásný večer, akorát trvá už příliš dlouho,“ řekl jsem.
„Příliš dlouho je v tvé mysli. Přinesl jsem vám sem trochu slunce.“
„Slunce je zhasnutý.“ řekl jsem.
„Slunce září stejně jako dřív. Ale my ho zapomněli vnímat. Když láskou překonáme svou lhostejnost, slunce se zase rozzáří,“ řekl. Poslední den už nebude poslední.
Poslední den bude první. Ať už to znamená cokoli.
„A samou radostí nám vytečou voči na tričko,“ řekl jsem.
Nastala trapná chvíle ticha, kterou človíček zaháněl přehrabováním v žlutohnědé klokance, jíž měl přivázánu v bok.
„Dáte si trávu?“ zeptal se. Trochu slunce podruhé!
„No, ano raději se zhulme…“ řekl jsem.
„Zhulme-zhulme,“ řekl človíček, takže to znělo jako mantra.
Vzpomněl jsem si na slunce, které jsem jednou málem uviděl. Ne ve VRku, ale doopravdy, myslím!
[Zabaveno, neboť švy mezi záplatami byly nejen zřejmé, ale nechtěně legrační] Veliké haly osvětlené falešným denním světlem skrývaly tvory, kteří díky pokročilému genetickému inženýrství dokázali dát každý vajíčko denně. Vajíčko obohacené o všechny v tucích rozpustné vitaminy. A cestou zpátky jsem při stoupání do jednoho z vysočinských kopců spatřil, že nebe světlá. Vozidla přede mnou na temeni kopce vybočovala do parkovacích stání. Okamžitě jsem zmáčkl červené tlačítko, abychom zatavili, a koukal z okna, jak za temnou oblohou prosvítá jasné světlo. Neznali jsme jeho původ, nevěděli jsme, co se bude dít dál, ale všichni jsme ohromeně hleděli ven. Odvážnější vystoupili. Zář na nebi prosvětlovala jednotlivé beránky mraků a matný kotouč stál na místě, zatímco mračna ubíhala dál a dál. Byl půl osmé ráno, končil březen, slunce už bylo někde na nebi! Čekali jsme, že se doopravdy rozední, ale pak vše pohltila ta známá zrůdná rodná temnota a nebylo zbytí – nasedl jsem do vozidla a pokračoval v cestě. Po tváři se mi koulely slzy. Byl jsem tak blízko rozednění.
Ehm.
„Já jsem strašně zhulenej,“ řekl jsem.
„Já taky. Vypadáš divně,“ řekla Zita. Nebo to nebyla Zita, ale myslím, že to byla Zita. Proč by mi to říkal někdo jiný. Stejně jsem tam skoro nikoho neznal.
„Ty taky vypadáš divně,“ řekl jsem Zitě.
„Jsem zhulená,“ řekla.
„To už jsi říkala,“ řekl jsem.
„Ale ty nevypadáš divně, protože jsi zhulenej.“
„Mám pocit, že jsem dneska přišel o všechny svoje přátele,“ řekl jsem. Tohle jim musí stačit! Rozhodl jsem se, že o tom, čemu jsem dnes v podvečer utekl, mluvit nebudu.
„Proč?“ zeptala se.
„Neshodli jsme se,“ řekl jsem.
„A co já? A co ten tvuj buzík? S náma ses taky neshod?“
„Jsem strašně nešťastnej a osamělej,“ řekl jsem.
„A bangladéšský děti umírají v bahně,“ řekla Zita.
„Já vím. Mně přece nic nechybí. Já jsem spokojenej.“
„Ale vypadáš divně,“ řeka Zita.
„Víš co? Neptej se,“ řekl jsem. Zita byla trochu svině. Musela si nechat narůst hrubou držku, aby skrývala svou jemnou dušičku. Mám pocit, že lidská duše vypadá ve skutečnosti jako kunda.
A mimochodem, už chápu, proč mi nesebrali. Já v tom jedu s nimi! Mé tělo je poznačené a prorůstá zbabělým konfidentstvím.
Je to jasný, jako kdyby na to svítilo slunce. Pardon, já jsem strašně zhulenej.

 

A byla piva a bylo vypovídávání se ze smutku a bylo odhalování těch hnusných zákoutí mysli, která vypadají utajovaná, ale ve skutečnosti jsou to niky, kde si pěstujeme špínu právě proto, abychom ji při nejvhodnější příležitosti odhalili.
A bylo loučení při čekání na odvoz a osamělá cesta domů, když k ránu mrzlo a bylo nadávání na boha a čurání do ojíněné trávy pod lampami.
Libor vězel v sedačce v poloze, ve které usnul a spal, akorát hlavou občas trhnul, když obrazovka blikla jako zatoulaný blesk. Místo hromu doprovázely falešné astronomické jevy synťákové motivy. Komentátor promlouval odkudsi z pekla:
„Jestliže společenské uspořádání ovlivňuje veřejné mínění ke svému prospěchu, je zbytečné zkoumat, jak se veřejné mínění proměňuje. Jedině snad proto, abychom ověřili, že mění požadovaným směrem. Je pohodlnější tvořit lidskou volbu, přizpůsobovat ji tomu, co je dobré, než zkoumat lidské preference a snažit se to, co je dobré, těmto preferencím přizpůsobovat.“
Běžel tam zrychlený pohled do showroomu – lidé se střídají, různé kouzelné krabičky, brejličky a další dobové gnómony zůstávají na svých místech. A logo firmy CrySta, vídeňského výrobce elektroniky v nejlepší předlitavské tradici, taky.
„Dokázali jsme predikovat lidské chování a dokázali jsme predikovat i jeho nepredikovatelnost, nepřehlednost a nepřehlédnutelnost. V té fázi přestal být totalitární požadavek po utváření lidského chování totalitním. Když známe všechny společenské parametry a víme, koho bude společnost volit, jaké zboží bude kupovat a jak mají vypadat stimuly z prostředí, aby se staly klíčovými, neexistuje jiná možnost, než tuto znalost neprodleně využít. Zapomenout je v daném případě nemožné. Víme, že v případě zapomenutí by tentýž objev učinilo jiné společenské uspořádání; víme kdy a kde. Trvalo by to maximálně o pár desítek let déle, o pár společenských převratů více.“
Záběr na svištící křižovatky plné červených rovnoběžek, občas některá světla rázem stojí – a zrychlení lidičkové vystupují a nastupují.
„Systém musel nutně skončit v tomto rovnovážném stavu, směřoval do něj od chvíle, kdy byla existence tohoto rovnovážného stavu poprvé rozpoznána. Z pohledu člověka se nic nezměnilo. Stále je svobodný, stále má možnost volby. My však známe všechny možnosti a víme, jaká ta volba bude. Dáváme tedy člověku právě tu jednu volbu, o které víme, že si ji zvolí. Neexistence dalších možností přitom přestala být příznakem neexistence volby.“
„Hele, vole, odkdy koukáš na konspirační videa?" zeptal jsem se.
Probudil se a mžoural: "Cože?"
„Povídej, co ti tam běží?"
Mžoural a rozpomínal se: „Dokument."
„Chceš nás voba vohrozit?"
„To je DéTéDé, úplně normální dokumentární kanál."
Normální dokumentární kanál.
„To není DéTéDé!“ řekl jsem.
Vztekle švihne rukou a obrazovka je černá: „Seš zkurveně paranoidní, jdi se prosímtě vyspat.“
Navštívil jsem lékárničku, abych usnul a se prosímtě vyspal. 

 

A bylo spaní do oběda a byla kocovina a popírání veškerých vývodů, jež jsem včera učinil. Vašek už je určitě zpátky doma. A já měl zkrátka štěstí. Nejsem jejich agent, nejsem stíhán, nejsem nic. Obyčejný třicetiletý kluk v obyčejném půlmilionovém městě.
Snažil jsem se zpracovávat data. Uklidňovaly mě známé podněty, jimiž jsem se obklopil. Ať je všechno normální. Ať mě ruší věci, které mě rušívají a ať mě věci, které mě obvykle neruší, ani dnes nevytrhnou. Tušil jsem, že se nesmím moc soustředit. Podezřelý nebudu, když začnu dělat chyby (to se dalo v kocovině čekat), ale když je naopak dělat přestanu. Vzbudil bych podezření, že moje účty stále spravuje někdo cizí. Teď jsem tu ovšem já, a včera to byl někdo jiný, neznámý paranoik. To je schéma, jehož chci docílit!
„Co se doprdele stalo," zakřičela.
Zakřičela Bára, Vaškova žena.
„Něco není v pořádku?" řekl jsem. Bára se mnou obvykle moc nemluvila. A když už mluvila, snažila se dávat svou nadřazenost najevo alespoň tím, že po mně nic nechtěla. Teď chce vědět, co se stalo. A použila vulgarismus, to je skoro intimní!
„Nic není v pořádku!" řekla.
Přestal jsem dělat kreténa: "Ne, nic není v pořádku. Já vím. Myslela sis, že je zbytečný, aby si mladej zdravej kluk platil životní pojistku u Aviatiky?"
„Zrušili jsme to, abysme měli na ten Singapur.“
„To je škoda,“ řekl jsem, „nejlepší životní pojištění. Aviatika, křídla pro život.“
„Vašek nepřišel domů! On si nějak ublížil?“ zeptala se.
„Nikomu jinýmu ses nedovolala?"
„Jsi první. Tohle jsou ti jeho kamarádi. Zkurvený kamarádi!" řekla.
Ti zkurvení kamarádi už jsou mrtví: "Všechno bude v pořádku," řekl jsem.
„Mám divný pocity. Můžeme to řešit nějak jinak?“
„Jak jinak?“ zeptal jsem se.  
„Ty víš, co se stalo?" zeptala se.
„No, tak napůl. Ale nevím, jestli to chceš slyšet," řekl jsem.
„Ano! Ale nechci, aby to slyšel – ještě někdo," řekla.
„Mám přijet?" řekl jsem.
„V půl pátý se budu se procházet v Podolí u řeky," řekla. Navštívil jsem lékárničku, aby mě přešla kocovina, a jel jsem za Bárou. 

 

Z tramvaje jsem si zavolal: „Ahoj, Zito, máš se?“
„V rámci možností… A ty?“
„Pohádal jsem se s přítelem, ale jinak dobrý.“
„Ajajaj. Nechceš si o tom doufám povídat?“
„Nene, chtěl jsem se zeptat na toho tvýho sluníčkovýho člověka.“
„Ten neni teplej.“
„Takhle to nemyslím. Podle mně to je budoucí velkej guru Sekty Slunce. Ňákej totálně hlavní.“
„Je hodně ezo, no.“
„Je těžce autentickej. Takže předpokládám, že je zhasnutej.“
„Blázníš? Má úplně normální sociální profil. Proč to potřebuješ vědět?“
„Protože se mu musím s něčím svěřit.“
„S čímpak?“ zeptala se Zita.
„Tak dobře, tobě se svěřím taky. Kdysi jsem viděl slunce.“
„Haló? Jakože fakt?“ zeptala se.
„Ano. Myslím, že ano,“ řekl jsem.
„Pošlu ti vodítko,“ řekla.
„Díky.“
A vystoupil jsem z tramvaje na nejvhodnějším místě.
Člověk a mimo-lidské inteligentní struktury žijí vedle sebe. Systém se udržuje a rozvíjí sám, nezávisle na lidském konání. Člověk však využívá jeho plodů, podobně jako využíval ohně, fotosyntézy, či, v důsledku, možností vlastního mozku, na jehož utváření se také pouze spolupodílel. Největší mýlkou předchozích generací byl strach, že to, čemu tehdy říkali umělá inteligence, využije někdy svých možností k tomu, aby člověka zničilo. To je přece proti vší logice!
Koukal jsem se na nebe. Tam někde, za tou tmou, byly bytosti, které to na mě všechno věděly. V ústředí jako v supralunární sféře. Třeba tam to Slunce fakt stále je, ale my jsme jeho světlo vypustili ze života: Tu svítilo málo, tu příliš, bez něj je všechno spolehlivější. Jsme nezávislí.
Dvacáté první století začalo revolucí, která chtěla zachránit přírodu. V zájmu ochrany přírody jsme se rozhodli ji nerušit. Stávali jsme se na ní čím dál nezávislejšími. Nepotřebovali jsme zvířata, slunce, vodu, ani vítr. Vzdali jsme se všech nevyzpytatelných zdrojů.Sobota. Čtvrt na pět odpoledne.
Ztratily význam. A jednoho dne se někdo, nebo něco rozhodlo, že se nemusí střídat noc a den. Všemu to jenom škodí.
Já se pochopitelně narodil až za tmy. Zajímá mně, jestli byl nějaký den, o kterém se vědělo, že je poslední, pak se setmělo a nerozednělo. Nebo se postupně dni a dni šeřilo a šeřilo.
Chvíli jsem postával u Sebevražedné budky profesora Turečka a pak se vydal na nábřeží. 

 

Chvíli postávala u Sebevražedné budky profesora Turečka a pak se vydala na nábřeží. Potkali jsme na náplavce, pod kterou tekla, tekla voda a v té jsme se odráželi.
„Ahoj, Báro,“ řekl jsem.
„Včera mi volal, že jede do výzkumáku. A že s sebou bere svý přátele a že to – dobře skončí,“ řekla.
„Tomu věřím“ řekl jsem.
„Tys jel taky, viď?“
„Ano,“ řekl jsem.
„Tak co se stalo?“ zeptala se.
Stručně jsem jí odpověděl.
Nechtěla tomu uvěřit: „A proč jsi tady?“
„Abych ti to řekl,“ to zní logicky, nemyslíte?
„Proč tě taky neunesli?“ zeptala se.
„Nevím.“
Hleděla na mě takovým tónem, že jsem to zopakoval.
„Ty musíš bejt agent, jinak bys tu nestál. Já jsem vás studovala! Vy jste zhasli slunce. Nic už nemohlo překvapit, jenom krásný letní ráno nebo západ slunce, když v říjnu padá listí, nebo lednová noc za úplňku, kdy je světlo jako ve dne. Tohle jste lidem nemohli nechat. Tak jste zhasnuli!“
„S Vaškem ses o takových věcech taky bavila?“
„Ano,“ řekla.
„A bral to vážně?“ zeptal jsem se.
„Nevím. On nebral vážně nic,“ řekla.
„Vzal to vážně,“ řekl jsem, „a na rozdíl od nás si to chtěl jít ověřit.“
„Do Nadnárodního ústavu?“
„Tentokrát to odnes Nadnárodní ústav. Ale lidi jako on by to zkusili kdekoli jinde, hlavně aby se to dozvěděli.“
„A tebe neunesli, protože jsi agent. Fízl,“ řekla.
„Nevím, prostě nevím. Jsem tady. Asi,“ řekl jsem a ona vycítila, že pochybuji.
„Takže Vašek je pryč?“
„Ano,“ řekl jsem.
„Víš, že jsme spolu žili devět let?“ řekla.
„A máte spolu byt,“ řekl jsem.
„Já mám teď na krku hypotéku,“ řekla.
„To je na panáka,“ řekl jsem.
„Já nepiju. Takže leda mléčnýho,“ řekla. Usmála se.
Došli jsme se ke sdílené lednici, co byla taky na nábřeží.
„Sójové mléko Agri-Cool, je příliš dobré, abyste ho tam prostě nechali,“ řekla Bára mně a mým čtenářům. S výrazem vrcholící slasti odšroubovala zátku a pila a pila a pila. Pak položila krabičku na označené místo na stole a opětovala můj nešťastný pohled.
„Myslíš, že si tohle fakt zasloužil?“
„On to tak chtěl.“
„A uvědomil si, že mě tu nechává?“ zeptala se.
„Uvědomil,“ řekl jsem.
„Myslíš si, že je mrtvý?“ zeptala se.
Mlčel jsem. Ke stolu přiletěl strakatý dron, uchopil krabičku do tlapiček a zase odletěl.
„Myslíš si vůbec něco?“ zeptala se.
„Snad měl alespoň dobré orgány.“ řekl jsem.  
„To přece není pravda. Jak bez něj přežiju?“ zeptala se, ale o tom už jsme se bavili, takže to byla řečnická otázka. A oba jsme to věděli.
„A chceš bez něj přežívat?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že jsem to ještě nepochopila.“
„A kde v procesu myšlení se nacházíš?“
„Pojedu to někomu říct. Do vysílání, pokud mi vezmou. Nebo to aspoň někam napíšu.“
„A co jim řekneš, co napíšeš?“ zeptal jsem se.
Chvíli mlčela a pak řekla: „Že mně tady zapomněli.“  
„To nedělej. Nebuď hloupá.“
„Ale já jsem přece hloupá! Vy to všichni chápete, aniž byste něco obětovali. Mně nestačila ani Vaškova oběť. Já musím obětovat i sama sebe. Pak mi to možná dojde.“
Vzpomněl jsem si, že Vašek byl nejchytřejší člověk, kterého jsem znal. „To nesouvisí s inteligencí. Ale s odvahou.“
„Asi jo,“ řekla.
Někdo nepochopí, a je proto obětován, někdo pochopí, a proto se nechá obětovat. Vašek, Bára a všichni moji přátelé patřili do druhé kategorie.
Vzpomněl jsem si na předmět Kurs cílené pomoci při Prvním stádiu zoufalství a nabídl Báře, že ji doprovodím do města, protože kdybych ji tu nechal samotnou, mohla by si něco udělat.
Vzal jsem ji z nábřeží a v aplikaci Togetthere, mimochodem, s úžasnou možností vyhledávat a vyhodnocovat v reálném čase až padesát různých způsobů dopravy (Samozřejmě plně kompatibilní s vaším sociálním profilem. Rychle, bez sloganu, nebo nám to ujede!) jsem našel ten nejlepší spoj. Krásný autobus přisvištěl a zastávka se utápěla v záři diod, jimiž byl posázený, a jež se v každé zastávce rozzářily jasněji než v mezistaničních úsecích. Tento autobus byl na veletrhu InnoRuns 2089 vyhodnocen zlatou medailí. Vím, čím jedu. Moonalis Bus&Coach.
Vstoupili jsme do dveří a zanechali za sebou na podlaze šlápoty. Ona červené, já zelené. 

 

 

 

 

25.9.2021
Já vim, že neumim cizojazyčně, ale múza se neptá – přičemž ani moje múza neumí cizojazyčně, takže nevadí...

I can't sleep well
Well, I count sheep
The sheep is hell
The help is cheap 

17.9.2021
Žaludeční

Copak skrýváš ve svém bříšku? 
Bachor, čepec, sléz - a knížku. 

16.9.2021
Sklízíme hoře

Ňáký jsou který
Ňáký jsou jaký
Dneska jsem umřel
A zejtra taky
A všemi směry
Zadními vrátky
Vyjdu do světa
A zase zpátky

20.8.2021
3 říkanky (uvědomělá příprava na další období)

Pohleďte, pozemšťané
Kosti mám rozlámané
Jsem vpleten v kole
Je to má role
-------------------

Bude zima - to je hrozný
Bude zima - bude podzim
Bude zima - bude mráz
A co na to zvíře v nás? 
-------------------

Radši se neptej, jak je venku
Vánice kropí záhumenku
A suché prýty stojí samy
Po lesích - mezi václavkami

V létě jsem prožil dlouhé chvíle
Ležel jsem, koukal na motýle
A propásl jsem vhodnou chvíli
Teď už je pozdě na motýly

6.4.2021
Nářek správce paradigmatu

Roky hledíš k kometám
Já tě přitom ometám
Okřikneš mě, zastrašíš
Pak se zase zaprášíš

26.9.2020
Praktický návod k práci s hlavou se sluchátky

Člověk velmi často sedí u stolu se sluchátky a ucítí náhlou potřebu odběhnout. Je zvykem sluchátka sejmout. Ovšem taková situace znamená vytržení z vnitřního vyladění. Obávám se, že dosud nikdo nenastolil účinné řešení. Jistě, byla již vynalezena sluchátka, jež nevyžadují kabelu, ale i když je vlastním, kabelu prakticky pokaždé používám. Navíc levná sluchátka obvykle bez kabelu nefungují, případně člověk t.č. poslouchá pomocí sluchátek rádio na mobilu. Při této činnosti, jak známo, slouží kabel jako anténa. Navíc, i kdyby člověk mohl odejít s bezdrátovými sluchátky, první zeď mezi nimi a blútús vysílačem obvykle znamená rušení signálu. Některé činnosti navíc nelze vykonávat se sluchátky, neb je při nich potřeba sluchová modalita ničím nerušená, případně existuje riziko, že budou sluchátka překážet i taktilním podnětům vůči hlavě směřovaným. Co v tu chvíli podniknout? 

Mé řešení, které si s dovolením nárokuji jako autorské, je jednoduché: Již před poslechem si připravíme lavor, víčko od plastového jídlonosiče (popř. od ešusu), správně ostrý řeznický nůž, půlmetrovou silikonovou hadičku o světlosti cca 2-3 mm a pro nešiky i nějaké ty ubrousky, případně rychloobvazy a dezinfekci. 

A nyní, když máme vše připraveno, můžeme usednout k práci a poslechu naší oblíbené hudby. Nutnost náhle odběhnout nás již nepřekvapí! Místo, abychom sundávali sluchátka z hlavy, což je jednak nepohodlné a jednak to působí chvilkové zmatení a vytržení v důsledku náhlé přechodové epizody, nahmatáme prsty karotidu na krku, uchopíme nůž a tepnu nařízneme. Do otvoru vložíme silikonovou hadičku, pečlivě prsty utěsníme a nechápe všechnu krev vytepat do připraveného lavoru. S trochou cviku zvládneme danou činnost bez potřísnění tkanin, ohození zdí a pokapání okolních povrchů, ovšem pro nešiky opravdu doporučuji mít při ruce i ubrousky. Krev totiž poměrně rychle zasychá. V případě krajní nouze nebo pokud je vám dopad krve na prostředí, kde dekapitaci provádíte, lhostejný, můžete se na manévry s hadičkou a lavorem a ubrouskama úplně vysrat a prostě si rovnou uříznout hlavu. 

Ale to předbíhám: Poté, co krev odkape do lavoru, ponoříme do ní hadičku a lavor umístíme na místo, kde se nemůže rozlít, ale zároveň jeho obsah nemůže občerstvit nežádoucího pijáka, například vaší kočku nebo psa. Pokud se hodláme vzdálit na delší dobu, doporučuji obsah překrýt potravinářskou fólií a umístit na chladném a tmavém místě (nesmíme ho tam ovšem zapomenout). Nyní přistoupíme k již avizovanému kroku: hlavu uřízneme. Jelikož problém krve jsme vyřešili, nehrozí, že pracovní místo potřísníme. Dbejme však při řezání na kabel od sluchátek, neboť jeho porušením by hlava přišla o nerušený zážitek z poslechu. Uříznutou hlavu odložíme na stůl a můžeme se jít věnovat činnosti, která nás nutila opustit pracovní prostor. Pozor: zajistěte hlavu, aby ze stolu nespadla a postarejte se, aby měla dost poslechu až do doby, kdy se vrátíte. Krk je vhodné zakrýt zmíněným víčkem od jídlonosiče: vždy existuje riziko, že někoho potkáte s obnaženým krkem a věřte mi, není to hezký pohled! Dezinfekce a rychloobvazy slouží k ošetření ran, jež jsme utržili na prstech při řezání. To se ale časem poddá - nešikové maso musí pryč! 

A nyní, co udělat po návratu: Nejprve nasadíme opatrně hlavu zpět na krk (dbáme na správné umístění hlavy s ohledem na orientaci zbytku těla a to jak v horizontálním, tak vertikálním směru. Obzvláštní pozornost věnujeme správnému směrování obličeje). Když jsme si jisti, že je hlava správně orientována, jemně zatlačíme. Poté nahmatáme krční žílu a v klidu nařízneme: Tentokrát nehrozí, že bude krev samovolně vytékat, neboť v těle ani v hlavě žádná není. Přichází klíčový krok: vezmeme lavor s krví. Zacpeme jeden konec silikonové hadičky, která musí být, upozorňuji, v tu dobu zcela ponořena v kapalině, prstem a tento konec hadičky zdvihneme. Druhý konec nechť zůstane ponořený v krvi, jinak jsme celý proces podělali a musíme tam tu hadičku znovu vymáchat celou. Ale my jsme lepší: správně ucpaný konec hadičky nasadíme na správně uchopenou krční žílu a srdce postupně všechnu krev přečerpá zpět do těla. 

Gratuluji: vykonali jsme, co jsme potřebovali, hlava zůstala nerušena při poslechu skvělé hudby či rozhlasových pořadů, zatímco my tu nebyli. Nyní s ní můžeme klidně pokračovat v práci. 

Ale toto není vše: brzy zjistíte, že ne všechny činnosti, kterým se po odchodu z pracovního prostoru chcete věnovat, lze vykonávat tak říkajíc bezhlavě. Někomu může přinést problém jíst bezhlavě, někomu srát bezhlavě. Nejhorší je dle mého si bezhlavě čistit zuby! A samozřejmě, ne každou partnerku, každého partnera vzrušuje bezhlavý rytíř. Po jeho vzoru bychom si mohli vzít hlavu do podpaží: jenže to neřeší přívodní kabel ani dobře známý fakt, že bezhlavá postava, jež si nese vlastní hlavu v podpaží, může náhodné svědky děsit, a to i tehdy, pokud holý krk správně zakryla víčkem od jídlonosiče. Proto je lepší mít hlav víc. Jednu si necháte v koupelně, jednu u postele, kde spí hypotetická partnerka, hypotetický partner, jednu viset na botníku. Každou hlavu můžete navíc opatřit jinými sluchátky a do nich pustit nezávislý program, jenž hlavu udrží ve vyladění k činnosti, při níž bývá obvykle provozována. Hlava na kuchyňské lince může poslouchat TV Paprika, hlava na záchodě může poslouchat Marylina Mansona, hlava u postele u hypotetické partnerky, hypotetického partnera například bratry Nedvědy (nebo naopak). Jediné, co musíme mezi hlavami přenášet, je lavor s krví. Zde však hrozí pouze malé nebezpečí, že krev rozlijeme. Výhody dle mého názoru, rozhodně převažují.

Tak přátelé, doufám, že jsem vás dnes naučil něco nového a zajímavého a brzy to sami využijete. 

4.1.2020
Př. n. l.

Na vysoké skále spali andělé
Na skále, tak vysoké a vzdálené
Když se někdo dostal až na vrchol skály,
Zeptal se andělů, kteří spali, zdali,
Tak prý stále ne, tak stále ne. 

 

Na vysoké skále spali andělé,
Jejich bílé hávy byly zardělé 
Za západu slunce – vyčkávali, kdo přijde?
Nebeští agenti, Mesiášovi lidé?
Čekali? Očekávání bylo šílené

 

Na vysoké skále spali andělé
Magnetické pole bylo neustálené 
Různé části skály zakrývala mlha
On chtěl vědět, zdali, tak na skálu šplhal
Vědět, zda už ano, nebo stále ne,

 

Vyprávěl andělům na vrcholu skály:
„On by naslouchal, my bychom poslouchali
Ty pravdy zjevené a zjevné, spojené.“
Však andělé, již bdící, jimž meče plály,
Říkali, ale ne, ještě prý stále ne.

 

Na vysoké skále stojí andělé, 
Jejich meče hasnou, jsou rozpálené
Jen něčí hrozný řev – a ostré vrchy skal 
Stále ne! Bože, krev! Už se zas někdo ptal 

 

 

23.7.2019
Vadí to?

 

Podzimpád. Jsme tu sami

Ještě snad s květinami

jež chřadnou vestoje

My dva

 

prázdné pokoje

***

 

Tak jsem zas celý den hrách na zeď házel

Okno jsem zavřel, sklo zarůstá mrazem

Kde je jas a kam se poděla žoužel?

Ohřeju vodu, pak zeptám se nože

Ač se čas vleče – tak ne a ne stát

Já vkleče večer vymýšlím skeče

Dokud krev teče, je čemu se smát

***

 

Slepá je zeď, jež hledí do zdi

slepá jak okno, za nímž je noc

Sním a jsem ve snu

Toužím se probudit

Sám ve svém bdění, nemůžu usnout

Zeď kouká do zdi

Pevně se držím, toužím se pustit

Zeď zírá do zdi

A nemůže se hnout 

***

 

Venku je druhá tma

Druhá tma nepovolí té první aby sešla

Venku je druhá tma, měsíc a pořád horko

Co je to – co v té tmě se mě jen může dotknout

Vevnitř je první tma

Druhé tmě nepovolí, aby se zvedl vítr, aby mě osvěžil

Zatuchlé prázdné nitro – chuchvalce pavučin

Vytrhlé z rozmýšlení

Obutý prázdný vagon bdí, tluče do kolejnic

Při cestě krajinou pročítá cizí jména, cíle, kde nestaví

A tím svým ubíháním odbíjí svítání

Paprsky přináší třetí tmu, mhouřím oči

Světlo mě svazuje, jak věci osvobodí

Přichází třetí tma

To je ta nejhorší.

[Autorka Alice K]

***

 

 

Chvěju se chvěju, na posteli

Peřina – děvka má – a špína za nehty

Mé zámky z povětří a moje vzdušné hrady

Prosímtě, odejdi, vždyť jsme tři, nech mě tady

Prosímtě odejdi, už jsou tři, měsíc se toulá – kdesi

Prosím tě, naléhám – a ty tu přece nejsi

 

***

 

 

Gastronožka

 

Včerejší oběd stal se mi pastí

Najednou nevím, proč vlastně požívám

Maso i kaviár, kdepak je schrastím

Už pouze ze zásob tukových přežívám

Nehledím za sebe, neznám svůj epitel

Doufám, že žije mých pře-mnoho končetin

Jsem zralá stonožka, potravin nepřítel

Můj život započal hromadným početím

Jsem bytost z nadsvěta, žijící v podsvětí

S obavou, ohladu, jak se s tím popasu:

Asi vám Poslední večeři zasvětím

Začínám ujídat ze svého ocasu

[asi jsem před lety uveřejnil v Clinamenu, snad jim to neva]

 

***

 

Měl jsem se narodit v poloze pánevní

Šestinedělí? Jsem stále v ní

Zůstanu! Celý se pokreju vápencem

Lépe být sochou, než novorozencem

 

***

 

Přijmi orkán jako svoji součást

Odvrhni vše, čím se k zemi poutáš

Roztáhni křídla – už cítíš, jak stoupáš

Přijmi orgán jako svoji součást

Ať je tvá zhouba

To ostatní smaž.

 

Svítání ředí tvoji krev

Potrubí z obou Korejí

Posílá zajatce všemi směry

Kohouti spí a jejich zpěv

Až nastane, přehluší kvéry

„Cháska celou noc kalila, tak kde jsi, moje rozmilá?“

Tvou krev ti ředí úsvit dní

Co na tom, že jste průsvitní

A umounění od sazí, tvá milá právě přichází

„Dnes tady držím nad vládu, než zcela spadnem do Hádu,

Když naděláme mrtvých dost, možná nás čeká Tartaros.“

 

Šukej tiše,

A nebude to hřích

Bůh má klapky na očích

***

 

Koukám se nahoru, nahoru k úbočí

Je klid jak orkán pán přestává vát

Nebe se nehýbá, země se netočí

Země se netočí, zůstává stát

 

Náš pán orkán

A noc jeho sestra

Někomu podá smrt

Mě vzbudil ze sna

 

Jdu si pro tebe,

Jsem tvá racochejla

Neboj se a pojď se mnou

Do černý vody, hloubš a ještě hloubš

Jestli chceš, zkus se jí nadechnout

Jenom dej pozor na mý nový křídla

Hladina ve stínu má lesk jak z ropy

Jestli chceš, můj milý, zkus se jí opít

 

Leviathan? Nautilus? To potom v klídku

Nad láhví proberem (hej, támhle leží Kursk)

Teď vidím havrana, v zobáku snítku

Zem bude tím směrem, držíme správný kurs

 

Stoupáme nahoru, na horu, jsme pár? Snad.

„Kdybych moh, tak si nás, s křídlama vyfotim“

Stoupáme nahoru, na horu. Ararat?

Pche! Trámy, stěžňoví, kolem pár chcíplotin

 

Masařky, maso, škyt, červi a žebra

Rozepni křídla a vychutnej přetlak

Vem si mě na záda, běž a pak výskok

Máš strach? To pomáhá, let je už blízko

 

Já se ti to kurva líbí,

Povětřím svobodně plout

Vzlétni,

Vzlétni

 

Už nejde dosednout. 

***

[Poslední dva útvary jsou úryvky z Března, zpěv III. a IV.] 

 

[Uveřejněno po několika urgencích, jde o věci převážně starší. Další dílka uveřejněním, až budu mít zas čas. 

Ahoj, 

Lokálka/Smažák]

2.4.2019
Březen, zpěv III. (úryvek)

Ach Bože, tolik jídla, co já s ním budu dělat?

 

Já ho budu muset sníst.

 

Jo, jídlo, to by teď bylo dobrý,

Sakra, no jasně, jídlo – dal bych si sakra jídlo.

A víte co, dal bych si smažák.

Jo, to někomu může připadat jako ňáká sračka

Ale smažák, to je kurva pěkně hustý a dobrý jídlo.

Já ho sjíždim rád…zvlášť takle navečer, nebo v poledne.

Ráno teda moc nejim, takže asi ráno ne,

Ale jinak bych žral smažák furt.

 

Kurva, ale ne zasranej smažák z ementálu, pěkně hermelin

smaženen. Chachacha, smaženenenenen. Nej, hej, oh yeah!

Dal bych si kurva smaženej hermelín.

Pořádnej a ne takovej ten přeříznutej napůl a ucpanej salámem.

Jakej kurva salám, kdo to kdy viděl, kurvit smažák salámem.

Takovou píčovinu jako salám. Pche, salám –

vyždímat z kuřete nebo z prasete sračky a zahustit to sójou.

Kvůli tomu salámu přece umíraj amazonský pralesy, žéjo.

To jo, takže žádnej posranej salám, ať tam neni, rozumiš kémo?

 

Jo, ať je hezky v trojobalu, pořádnym trojitym vobalu, hele,

hlavní je strouhanka a vajíčko a mouka, v přesnym poměru,

Jo, to bych si dal: hermelin v pěknym křupavym trojvobalu

Ale sakra, ne takovym tom jako z rybych prstů –

že to uřízneš a von se ti ulomí celej plát.

Chci trojvobal, aby šel řezat kurva s tim hermelínem.

Aby se to pěkně doplňovalo. Jo, to je vono,

aby to byla jedna duše, jedno tělo. Prostě čistost sama!

 

A ten hermelín, ať se smaží hezky, tak abych ho rozříz

a von tak pěkně vytek za zalepil mi hubu.

Ne nějakej vošplouchnutej ksind, co ani neví, že tam byl.

Sakra, to fakt ne, chci smažák, kterej tak pěkně napůl vyteče.

Ne kurva zas úplně, abych ho honil po celym talíři:

jenom tam, kde ho uříznu, abych ho moh vytřít hranolkou.

Jo, takovej, aby vytek tak akorát a v puse byl příjemně hořkoslanej

A táhnul se, jo to jo. To chci, kémo brécho!

 

A hranolky – vono by to vypadalo, že to je jenom taková nouzovka.

Ale to kurva fakt ne! Hranolky, to je úžasná věc.

To je to jediný, co se dá ke smažáku jíst. Fakt, to je hustá věc.

Ně nějaká blbá vařená brambora nebo kroketa, nebo rösti.

Vona hranolka, to je úžasnej vynález, nechápu, jak může někdo přijít

do restu a chcít ke smažáku brambor.

Doprdele, to je fakt ta největší píčovina.

Sakra, to jo.

 

Vona hranolka, teda, abych byl kémo objektivní, je teda taky z brambor.

Dětem bych to neřek, ale, my … my sme dospělý lidi, my to unesem.

Ale to neni kurva v tu chvíli vobyčejnej brambor.

To je hustej platónskej brambor. Brambor, povýšenej do vyšší dimenze

Bramborovitosti. Využití bramborovýho světa k něčemu,

co by od něj nikdo nečekal, ale přece – je to jediná potravina,

Kterou se podařilo kurva fakt dobře zjistit, co to brambor je.

Kam až může jako zajít.

 

A taková hranolka: Ať je dělaná v dobrej fritéze.

To je pak kémo luxusní! Ne proboha na pánvi,

Nebo nasucho v troubě! To je kurva pro chudáky, kerý nic nesnesou.

Daj si lžičku sádla a ááá, žlúúúúčníík a už je veze sanitka.

To fakt kurva ne. Taková žlutá, pěkně žlutá hranolka, aby křupala

Ale nebyla tak úplně kurva to fakt ne – jako kamen.

Aby v ní byla taková ta kašička.

Jo, takovou hranolku bych si dal.

 

A tatarku. To je nutný – aby byla zvlášť v mističce.

Jo, taková tatarka nesmí bejt v tom, to by bylo hnusný.

Musí tam bejt jako skvělej opšn. Jako Opportunity pro jedlíčka

Aby tam namočil hranolku. A ten set tý slaný

(jo to sem zapomněl, ať sou ty hranolky akorát slaný – ale kémo,

si snad profík, tak ji můžu důvěřovat, veď?)

Jo, kurva a ten set tý slaný hranolky a jogurtovovomáčkový tatarky,

To je pak v puse fakt úžasný.

 

A zelenina: Jo, plátek rajskýho. Ale ne krepáče, myslim pořádný

Hustý a dobrý červený rajčátko. Takový, který je fakt rajský.

Jakože z ráje. A vokurka – kurva žádná zavařovačka.

Pche!

Zavařařovačka, kdo to kdy viděl, takovou sračku.

Jíst zavařovačku. Copa mam vopici, abych žral zavařovačky?

Nebo sem snad těhotnej, abych žral zavařovačky?

Já chci kurva kámo pořádnej plátek salátovky.

Teda, spíš dva slabší, ale ať sou dobrý!

 

Tak, takhle bych si to dal, to by mi fakt bodlo

No, kémo brécho – běž mi to ukuchtit!

 

Ach Bože, tolik jídla, co já s ním budu dělat?

Já ho budu muset sníst.

15.11.2018
1,2,3 ... 4

V kolébce skal 

Kolébáš Krále

Chtíc, aby spal? 

Márinko drahá

Kolébáš vraha 

***

Podívej se, na poli

Leží nové mrtvoly

Jsou tam mrtvoly nové

Je to pole minové 

***

Má postel má kolečka 

Vede mi pokojem vlečka

Vlečka z Loun do Slaného

Přijeď, uvidíš Fialu 

Posraného

***

Roky rychle jedou

Vlk má barvu shadow

Roky rychle pádí 

Jsme nekamarádi


9.4.2018
Chybné spojení
Příliš jsem za tě truchlila
Chtěla jsem vyvolat ducha
Vyvolala jsem úchyla 
Úchyl mě chce vykuchat 
Vleče mě ke své pustevně
Větrnou podzimní nocí 
"Proboha, pane, pusťte mě"
Snažím se do něhou tlouci 
Ač vím, nelze ho zdolat
Budu to muset vzdát, zdá se
Chtěla jsem ducha vyvolat
Úchyla vyvolala jsem 

23.2.2018
Měl bych přestat číst detektivky

Už třetí den tu vládne bezvětří

Už třetí den  a stav se nelepší 

Nečeří se voda, nevíří se prach

Nepřevrací stránky ve knihách 

 

Už třetí den tu vládne bezvětří

Někdo zabil vítr, snad to vyšetří

Z uzavřených márnic vzlíná sladký pach 

Někdo zabil vítr, někdo z nás je vrah



⇡nahoru⇡